CIX

Byl jenom bárka, ztracená v dálce na klidných vodách moře.

Jistě však je, Pane, jiná rovina, z níž bych toho rybáře tam v dáli na bárce mohl spatřit jako plamen horoucnosti nebo uzel hněvu, neboť má ženu a děti a vytahoval by tedy z vody chléb lásky nebo mzdu hladu. Nebo bych možná zjistil, že umírá na nějakou nemoc, která v něm sedí a uhryzává ho. Že je člověk malý? Jak by mohl být malý? Měřičským

řetízkem jej ovsem změřit nemůžeš. Avšak vstoupím-li do bárky, všechno je náhle nesmírné.

Abych sama sebe poznal, k tomu ti, Pane, stačí zapustit do mne kotvu bolesti. Zatáhneš za provaz a já se probudím.

Možná také, že ten člověk v bárce trpí nějakou křivdou?

Pohled na něj se však v ničem nezmění. Táž bárka. Týž klid nad vodami. Táž prázdnota dne.

Co mohu od lidí získat, pokud se před nimi pokorně neskloním?

Připoutej mne, Pane, ke stromu, z něhož pocházím. Samoten nemám smysl. Učiň, abych byl druhému oporou. Aby byt druhý oporou mně. Abych byl pevně vpojen do tvých hierarchií. Jsem tady rozložen a prozatímný.

Potřebuji být.

nahoru

Poslední aktualizace: 1.3.2004 03:24:52 SEČ Michal Josífko, mjos@volny.cz