XXXI

(...) Napíši hymnus na ticho. Ty, které rozezníváš plody. Ty, které obýváš hrobky, sklepy a stodoly. Nádobo medu z píle včel. Moře odpočívající ve své plnosti. Ty, do něhož uzavírám své město z výše hor. Utichl jeho ruch a pokřik a zvonění jeho kovadlin. To všechno je již pozastaveno v nádobě večera. Oko boží, bdící nad naší horečkou, plášti boží, rozestřený nad lidským hemžením. Ticho žen, které se staly tělem, v němž zraje plod. Ticho žen pod bohatstvím jejich těžkých ňader. Ticho žen, ty ticho všech marností dne i života, v němž jsou dny svázány. Ticho žen, ty svatyně a trvání. Ticho, v němž se odehrává jediný běh k zítřku, který někam vede. Žena poslouchá, jak dítě v břiše kope. Ticho, ty pokladnice, do níž jsem uzamkl všechnu svou čest i krev.

Ticho člověka, který se opřel o lokty a přemýšlí a od té chvíle pouze přijímá, aniž vydává, a vydobývá jádro i myšlenek. Ticho, které mu dovoluje poznat a které mu dovoluje nevědět, neboť je někdy dobré, když člověk neví. Ticho, které je odmítnutím červu, parazitů a plevele. Ticho, které tě chrání, když rozvinuješ myšlenky. Ticho myšlenek samotných. Odpočinek včel, neboť med je hotov a bude už jen uloženým pokladem. A bude zrát. Ticho myšlenek, které si chystají křídla, neboť je špatné, když tvé srdce či duch nedoznají klidu. Ticho srdce. Ticho smyslů. Ticho vnitřních slov, když bylo vše řečeno, vše uděláno. Neboť je dobré, když nalézáš Boha, Boha, který je tichem věčnosti. Ticho boží, podobné spánku pastýře, tomu nejsladšímu ze všech spánků, přestože jehňátka ovcí jsou zdánlivě ohrožena, neboť kdo potom pod hvězdnou oblohou jedno od druhého rozezná, když není pastýře a není stáda a všechno je jen spánek, hebký spánek?

Ach, Pane, kéž jednoho dne, až uplyne veškerý čas a ty budeš svážet to, co jsi stvořil, kéž tomu žvatlavému lidskému rodu otevřeš svou velikou bránu, a kéž ho srovnáš do své věčné stáje, a kéž nás vyléčíš z otázek tím, že jim odebereš smysl!

Bylo mi totiž dopřáno pochopit, že veškerý pokrok člověka spočívá v postupném odhalování, že jeho otázky nemají smysl. Vyptával jsem se učenců, Pane, a oni sice našli pár odpovědí na otázky kladené loni, ale usmívali se dnes sami sobě, neboť pravda jim vyvstala v podobě otázky, jež byla zahlazena.

Dobře vím, Pane, že moudrost nespočívá v odpovědi, nýbrž v napravení vrtkavostí jazyka, a moudří jsou pro mne dva milenci, sedící bok po boku s nohama spuštěnýma z nízké zídky před sadem pomerančovníků a dobře vědoucí, že se jim na otázky včera kladené nedostalo jediné odpovědi. Vím, co je láska. Láska znamená, že už se nekladou žádné otázky.

A tak postupně, od jednoho překonaného rozporu k druhému, putuji k tichu otázek a tím k blaženosti. Ach, mluvkové! Do jaké propasti zavedli lidi. Blázen, kdo čeká od Boha odpověď. Jestliže tě Bůh přijme, jestliže tě uzdraví, pak jedině tak, že smaže svou rukou tvé otázky, jako by odstranil horečku. Tak tomu jest. Až budeš jednoho dne, Pane, svážet do stodoly, co jsi stvořil, otevři nám svá vrata dokořán, ať smíme vstoupit tam, kde už se nebude odpovídat, neboť žádné odpovědi nebude, kde bude už jen blaženost, ten klenbový svorník všech otázek, ta tvář, jež skýtá uspokojení. A ten, kdo kdysi usedal se spuštěnýma nohama po boku své milé, když byla ještě štvanou gazelou, lehounce oddechující na jeho srdci, objeví rozlohu sladké vody, širší než mořská hladina, kterou už tehdy dávno vytušil ze zpěvu studánek. Ticho, ty lodní přístave. Ticho boží, přístave všech lodí.

nahoru

Poslední aktualizace: 1.3.2004 03:24:52 SEČ Michal Josífko, mjos@volny.cz