BARDEM JUAN ANTONIO /ŠP/ Nar. 2.6.1922 v Madridu. Původem z rodiny venkovských herců. Vzhledem k svému nepříůiš průkaznému hereckému talentu byl poslán rodiči na studia a absolvoval vysokou zemědělskou školu. Odtud se dostal do filmové sekce ministerstva zemědělství. 1947 po založení odborné filmové školy, madridské Filmové akademie, přihlásil se hned do prvního běhu a školu absolvoval spolu s Berlangou, s nímž pak několik let spolupracoval. Jejich prvním filmem z r. 1951 byla veselohra Esa pareja feliz (Tato šťastná dvojice). 1952 spolupracoval jako scénárista na Berlangově satirické komedii "Vítáme vás, pane Marshalle!", 1953 napsal scénář pro další Berlangův film "Ženich v dohledu" a sám natočil svůj první film Herci (Comicos) z prostředí kočovné divadelní společnosti. Po dodání dalšího scénáře, tentokráte mexickému režiséru Julianu Solerovi na film "Playa prohibida" (Zakázaná pláž), vytvořil 1954 svůj druhý film Felices Pascuas (Veselé velikonoce). 1955 mu získalo poprvé velké mezinárodní uznání psychologické drama Smrt cyklisty (La muerte de una ciclista) s Italkou Lucií Boséovou. 1956 následovala neméně úspěšná Hlavní třída (Calle Mayor), kritický pohled na současný život ve Španělsku, zachycený na pozadí příběhu stárnoucí dívky, oběti maloměšťáckého pokrytectví, s Betsy Blairovou. 1958 vytvořil svůj první barevný film Pomsta (La venganza), příběh skupiny žňových dělníků v kastilském kraji, 1959 ve španělsko-mexické koprodukci film Sonáty (Sonatas), obrážející v ději revoluční události ve Španělsku a Mexiku z první poloviny minulého století, 1961 pohled do zákulisí býčích zápasů V pět hodin odpoledne (A las cinco de la tarde), 1962 v argentinsko-španělské koprodukci psychologické drama Nevinní (Los inocentes), známé též pod názvem Cronica negra (Černá kronika). 1963 natočil příběh ze zatuchlého prostředí španělského malého města Tudy prošla žena (Nunca pasa nada), v němž francouzská vaudevillová herečka vyvolá u pokryteckých občanů pobouření svým flirtem s místním lékařem, 1964 natočil opět v koprodukci s Francií film Los pianos mecanicos (Mechanické klavíry), nepřesvědčivé společenské drama z malého lázeňského města, s Melinou Mercouriovou. 1969 v španělsko-italsko-americké koprodukci dobrodružné drama El ultimo dia de la guerra (Poslední den války). 1971 Varieté (Variétés), příběh z divadelního zákulisí se Sarou Montielovou, 1972 společně s Henrim Colpim přepis románu Tajuplný ostrov (L'Ile mysterieuse) podle Julese Verna, s Omarem Shariffem, natočený jako televizní film a vydaný ve zkrácené verzi i pro kina. 1975 Síla chtivosti (El poder del deseo) o cílevědomém mladém muži, s Murrayem Headem a Marisolovou.

in: Jaroslav Brož, Myrtil Frída: 666 profilů zahraničních režisérů (A-Z), Československý filmový ústav, Praha 1977

Dnes dominuje obrazu španělské kinematografie v zahraničí osobnost Pedra Almodóvara, před necelým půlstoletím platila tato výsada pro Juana Antonia Bardema, režiséra, scenáristu, herce, politického vězně.

Divadelními herci byli už Bardemovi prarodiče, oba jeho rodiče, Rafael Bardem a Matilde Munoz Sampedroová, se objevili i v mnoha filmech. Bardemovský herecký klan plodí stále nové pokračovatele, v dnešním španělském filmu působí čtyři nositelé tohoto slavného jména (Juanova sestra Pilar, její dcera Mónica a synové Javier a Carlos). Juan Antonio (2.6.1922-30.10.2002) zpočátku vybočoval z rodinné tradice. Zajímal se o botaniku, v Madridu vystudoval vysokou zemědělskou školu a stal se inženýrem-agronomem. Na ministerstvu zemědělství získal místo ve filmovém odboru a v roce 1947 odtud odešel na právě založené vysoké filmové učiliště Instituto de Experiencias e Investigaciónes Cinematográficas, krátce IEIC. Za jeho rozhodnutím prý stála četba překladu teoretické stati ruského režijního mistra Vsevoloda Pudovkina.

Mezi posluchači IEIC byl i malíř Luis García Berlanga, později vedle Bardema druhý velký španělský filmař poválečného období. Oba studenti se už na škole spojili k natočení Procházky po dávné bitvě (1949). Formou vnitřního monologu zde na místech bývalých bojů vzpomíná muž na občanskou válku. Společně s Berlangou režíroval pak Bardem i celovečerní snímek Tato šťastná dvojice (1951), zdařilou komedii s prvky kritiky, a spolupracoval na scénáři Berlangových dalších filmů Vítáme vás, pane Marshalle (1952) a Ženich v dohledu (1953).

Bardemovým prvním dlouhým filmem natočeným samostatně byli Herci (1953), podobenství uzavřené španělské společnosti v příběhu členů putovního divadla. Po oddechovém snímku Veselé velikonoce (1954) natočil v roce 1955 Smrt cyklisty, která založila jeho mezinárodní proslulost. Příběh milenecké dvojice z vyšších kruhů, která zaviní smrt cyklisty je - jako u Bardema téměř vždy - pojat jako exemplární vzorek, zastupující celkové poměry. Jako hlavní mluvčí španělského filmu se Bardem už na jaře téhož roku profiluje svým příspěvkem pro "I.národní diskusi o kinematografii" která se konala na půdě university v Salamance. Prohlašuje v něm mimo jiné: "Za šedesát let nedosáhl španělský film žádného z cílů, k nimž byl povinován dospět. Je za prvé politicky neúčinný, za druhé sociálně nepravdivý, za třetí intelektuálně bezvýznamný, za čtvrté esteticky nicotný a za páté průmyslově zakrnělý. (...) Potřebujeme jiný postoj státu ke kinematografii. Ať v ní stát nevidí nepřítele, ať ji nespoutává, ať ji nedusí. Potřebujeme, aby nám cenzura ukázala svou tvář, aby nám ukázala východisko ze svého labyrintu, aby nám kodifikovala to, co je zakázáno. (...) Film je kolektivním uměním, ale ne ve Španělsku, poněvadž tam nikdo nemůže věřit nikomu, když dělá film. (...) Film bude svědectvím své doby, nebo nebude vůbec. Španělský film je mrtev, ať žije španělský film!"

"V únoru 1956 - v době studentských demonstrací - byl Bardem uprostřed natáčení Hlavní třídy zatčen a dán do samovazby s odůvodněním, že 'ohrožoval bezpečnost státu' a že měl 'nebezpečné názory'. Jeho zatčení vyvolalo protestní hnutí filmařů celého světa. A Frankovi, který zřejmě neměl zájem, aby se případ rozvířil, nezbývalo nic jiného než Bardema propustit."

Tolik Jaroslav Boček o prvním z mnoha konfliktů komunisty a odboráře Bardema se španělským fašistickým režimem, jenž ho za mříže poslal ještě několikrát.

Po propuštění dokončuje Bardem v roce 1956 své životní dílo, Hlavní třídu, jejíž velký festivalový úspěch v Cannes pro něj znamená krom jiného i možnost natáčet napříště ve větším stylu, ve spolupráci se zahraničními producenty a se známými herci (mj. James Mason, Jean-Pierre Cassel, Hardy Krüger, Omar Sharif, Maria Félixová). "Mohu dokonce říct, že filmově vzato jsem se v Cannes narodil," svěří se Bardem v roce 1979.

"V průběhu padesátých let jsme se já a Berlanga pokusili otevřít pár malých okének, aby se dovnitř dostal čerstvý vzduch. Jenomže jsme to dělali za podmínek španělské cenzury - za podmínek, které byly po administrativní stránce přímo hrozné, byl to bunkr ve státním bunkru. Přesto nebyla tato cenzura zcela dokonalá. Její odtrženost od skutečnosti umožňovala ji obelstít."

Poslední Bardemovy filmy (mj. o smrti Federika Garcíi Lorky a o mládí Pabla Picassa), vznikly už v demokratickém Španělsku.

Literatura: