CAVALCANTI ALBERTO

Alberto Cavalcanti nevynikl v jedné sféře filmové tvorby a nebyl významnou osobností jedné národní kinematografie. Těžko lze hovořit o "cavalcantiovském" stylu, pokud bychom jím nerozuměli schopnost přispět do velmi odlišných kapitol filmové historie pokaždé několika neodmyslitelnými odstavci. Cavalcanti 20. let minulého století - to je jedna z vůdčích osobností francouzské filmové avantgardy. Ve 30. letech stojí spolu s Johnem Griersonem a jeho druhy v čele věhlasné britské dokumentární školy. Ve 40. letech získává významné postavení v britském hraném filmu. V polovině století na sebe bere roli jednoho z "otců" národní kinematografie ve své rodné Brazílii a v závěrečné etapě se jeho kariéra už zcela "tříští" do režisérských angažmá ve Španělsku, Izraeli, Německu, Itálii a znovu ve Franciii a pedagogického působení na filmových školách v Kanadě a v USA.

Pokusme se stručně vnést do jeho "nezaškatulkovaného" života alespoň trochu řádu. Syn matematika italského původu se narodil v Riu de Janeiru 6. února 1898. Brzy odchází do Evropy, v letech 1913-1917 studuje v Ženevě architekturu a záhy se uplatňuje jako filmový architekt v dílech nejvýznamnějších francouzských avantgardistů té doby Louise Delluca a Marcela L Herbiera (mj. Nelidská, 1923). Jako samostatný režisér obohatí toto hnutí o první z tzv. velkoměstských symfonií s názvem Jem hodiny (1926), poetický hraný film V rejdě (1927) a černohumornou filmovou báseň Malá Lili (1927). Po zvukovém experimentu Červená karkulka (1929) musí jako další avantgardisté vzít na zřetel drasticky zúžený prostor pro svobodnou tvorbu, natáčí francouzsky mluvené verze hollywoodských filmů a divadelní hry a v roce 1934 odchází do Británie. Zde je právě v rozběhu jiná avantgarda: dokumentaristické hnutí iniciované Johnem Griersonem z pověření General Post Office (GPO). Vedle svých vlastních filmů Cavalcanti produkuje významné filmy jiných režisérů (mj. Wattovu Noční poštu) a působí jako filmový pedagog, v roce 1937 konečně přebírá po Griersonovi vedení filmového oddělení GPO. Zrušení úřadu v roce 1940 vrací Cavalcantiho zpět ke hranému filmu, resp. k "semidokumentu", jímž byl například temný válečný film z roku 1942 Went the Day Well? Po odchodu do Brazílie se v roce 1949 stává průkopníkem latinskoamerické kinematografie, spoluzakládá Brazilský filmový ústav a režíruje několik filmů pro firmu Vera Cruz. Zbytek jeho kariéry stojí, jak už jsme zmínili v úvodu, ve znamení nekonečné filmařské anabáze po nejrůznějších částech světa. (Zemřel v prosinci před dvaceti lety v Paříži.) Cavalcantiho brazilská epizoda netrvala déle než pět let a nebyla komerčně příliš úspěšná, měla však velký význam pro formování hnutí cinema novo, v němž se uplatnili dva další mezinárodně proslulí brazilští režiséři: N. Pereira Dos Santos a Glauber Rocha.