DREYER CARL THEODOR /DK/ Nar. 3. 2. 1889, Kodaň, zemřel 20. 3. 1968, tamtéž. Po matce švédského původu. Začínal jako úředník v dopravní společnosti, záhy toto místo opustil a psal divadelní kritiky, nejprve do provinčních časopisů, později do hlavních kodaňských deníků "Berlingske Tidende" a "Extrabladet" 1912 navázal styk s filmem jako autor titulků u společnosti Nordisk, později, do r. 1918, prošel takřka všemi obory filmařské praxe. V tomto roce natočil svůj první film President (Praesidenten) podle románu Karla Emila Franzose, 1920 Listy ze satanovy knihy (Blade af satans bog), inspirované Griffithovou "Intolerancí" a líčící epizody z dějin naší civilizace, plné pateticky vyznívající symboliky, a koncem téhož roku ve Švédsku Čtvrtý sňatek paní Margarety (Prastankan), natočený pod znatelným vlivem Sjostromovým a Stillerovým v norských exteriérech. 1921 zfilmoval pro německou výrobnu drama Miluj bližního svého (Die Gezeichneten - Elsker hverandre), 1922 pohádkový příběh Byl jednou jeden (Det var engang), 1924 opět v německých ateliérech psychologické drama Michael, v němž poprvé zobrazoval duševní stavy detailními záběry kamery, 1925 v Kodani Pán domu aneb Tyranův pád (Da skal aere din hustru), realisticky natočenou komedii z prostředí měšťanské rodiny, a koncem téhož roku v Norsku Glomdalsbruden (Nevěsta z Glomdalu) podle norské lidové pověsti. 1927-28, vytvořil v Paříži Utrpení Panny orleánské (La Passion de Jeanne d'Arc), líčící průběh procesu a upálení legendární hrdinky formou detailních záběrů tváří soudců a obžalované, s nezapomenutelným hereckým výkonem Renée Falconettiové a mistrovskou kamerou Rudolfa Matého. 1931 založil vlastní výrobnu, pro niž natočil v Paříži a v Berlíně film Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye (Vampyr) podle povídky Sheridana Le Fanu. Celých dalších jedenáct let nenalezl možnost natočit další dlouhý hraný film. Krátký čas pracoval pro Johna Griersona v Anglii, v severní Africe připravoval film pro francouzského výrobce, nakonec se však vrátil do Kodaně k novinářskému povolání a zde natočil 1942 dva krátké filmy Modrehjaelpen (Pomoc matkám) o svobodných matkách, Vand (Voda) o zavedení vody k statku. Teprve 1943 mohl natočit další dlouhý hraný film Vredens dag (Den hněvu), mystické drama o náboženském fanatis- mu, evokující tísnivou atmosféru, v níž vyrůstal na počátku XVII. století protestantismus. Film, známý též pod názvem Dies ire, byl přijat tiskem i diváky rozpačitě pro příliš vleklé tempo vyprávění, avšak po formální stránce je považován za mistrovské dílo, které mělo ve dnech největšího útlaku země nacistickými okupanty i svůj hlubší smysl. Koncem 1944 ve Švédsku podle vlastního scénáře film se dvěma herci Tvaa manniskor (Dva lidé), dokončený a sestřižený proti Dreyerovým intencím. 1947 natočil krátký film Landsbykirken (Venkovský kostel) o historii dánské církevní architektury, a spolupracoval jako scenárista na dokumentárním snímku Thorbena A. Svendsena "Život s dobrým koncem" (De gamle) o státní péči o přestárlé, 1948 ze série dokumentárních filmů o Dánsku Vandet pa landet (Putování po venkově), a krátký hraný snímek De naede faergen (Přišli včas) podle povídky Johannese V. Jensense, 1949 dokument o známém dánském sochaři Thorvaldsen, pak spolupracoval s Otto Scharym jako střihač na filmu o historii dánského rozhlasu "Radioens barndom" (Dětská léta rádia), 1950 natočil snímek o nejdelším dánském mostu Storstroemsbroen a napsal scénář k filmu Jorgena Roose "Shakespeare og Kronborg" (Shakespeare v Kronborgu) o historii královského zámku v Kronborgu, 1954 natočil krátký film Et slott i et slott (Zámek uvnitř zámku) a byl autorem scénáře filmu Paula Banga "Ronnes og Nexos genopbygning" (Znovuvýstavba měst Ronne a Nexo). V témže roce natočil svůj další dlouhý hraný film Ordet (Slovo) podle díla dánského spisovatele Kaj Munka, umučeného nacisty. (Munkův námět byl zfilmován již 1943 ve Švédsku v režii Gustafa Molandera). "Slovo" získalo 1955 Velkou cenu benátského festivalu, která byla zároveň uznáním Dreyerova celoživotního díla. 1956 natočil podle Dreyerova námětu Bent Barfod krátký dokumentární film Noget om norden (Něco o severu). Dreyer se pak marně snažil získat zájem výrobců o natočení velké životopisné fresky o Ježíši Kristovi, k níž měl již delší dobu napsaný scénář a kterou chtěl natočit na autentických místech v Izraeli. 1964 zfilmoval divadelní hru strindbergovského ražení Gertrud, napsanou v desátých letech Hjalmarem Soderbergem, s kamerou Henninga Bendtsena, působivě ztvárňující atmosféru z let před první světovou válkou: film byl pro pomalé tempo diváky prakticky odmítnut, ale kritikové jej pokládají za vyvrcholení Dreyerovy umělecké dráhy.

in: Jaroslav Brož, Myrtil Frída: 666 profilů zahraničních režisérů (A-Z), Československý filmový ústav, Praha 1977


"Když myslím na Dreyera, napadnou mne jako první bílé obrazy, čisté, bezhlučné detaily z Utrpení Panny Orleánské, jejichž sled na plátně je dokonalým ekvivalentem strohého dialogu mezi Janou a jejími soudci v Rouenu. Ve Slovu nanovo triumfuje bílá, mléčně bílá, bílá záclon prosvětlených sluncem, jakou jsme předtím ani potom neviděli.(...)

Dreyer byl drobný, ve způsobu mluvy velmi jemný muž, nesmírně tvrdošíjný, navenek velmi strohý, ve skutečnosti však citlivý a vřelý. Setkal jsem se s ním jen třikrát, ale jsem hrdý na to, že píši tyto řádky v křesle ze dřeva a kůže, které mu patřilo, v němž pracoval a které jsem po jeho smrti dostal jako dar."

Francois Truffaut


Zběsilé tempo, křiklavá barevnost, hluk a veselí bez milosti, jemuž se denodenně dobrovolně (?) vystavujeme, nás světu Carla Theodora Dreyera stále více vzdaluje. Nedá se ale říci, že by kvůli tomu slábla intenzita dlouhého bělostného stínu, který dopadá na dějiny filmu, spíš naopak. Každý se s ním vyrovnává po svém. Manoel de Oliveira (za měsíc v Ponrepu!), který má z žijících režisérů k Dreyerovi nejblíž, uvedl před několika měsíci před pařížským publikem Gertrudu, Dreyerův poslední, zpočátku vypískaný film, na jehož obranu se kromě jiných postavil už před lety také Orson Welles. Výňatky z dobových úvah Luise Bunuela, Jeana Cocteaua a dalších, otiskujeme na dalších stránkách. Jean-Luc Godard své dreyerovské reference vkládal přímo do svých filmů (jeden z nich, Žít svůj život, rovněž uvádíme), Eric Rohmer natočil o Dreyerovi dokument. Francois Truffaut si zakládal na tom, že z režisérovy pozůstalosti ukořistil křeslo, na Larse von Triera zbyl jeden památně obnošený oblek, což mu ale nemohlo stačit. Jelikož svého největšího krajana nemohl poznat osobně, oslovil alespoň jeho kameramana Henninga Bendtsena a společně zfilmovali Dreyerův scénář na motivy antické tragédie Médea (1987). To jakoby popíralo výrok historika Iba Montyho, který o Dreyerovi praví: "V Dánsku v něm vždycky viděli samotáře bez jakýchkoli vazeb k filmovému světu. Neměl předchůdce, nikoho sobě rovného a žádné následovníky." Jak se ukázalo, mohl přinejmenším posloužit jako jeden z energetických zdrojů (ne-li ten hlavní, byť utajený) pro nečekanou vzpruhu dánského filmu v posledních deseti letech. Zda bude aspon zčásti tak odolná vůči času, jako se ukázalo být Dreyerovo dílo, lze dnes ještě těžko odhadnout, (vlastně ani to, jak dalece Lars von Trier myslel vůbec Dogma 95 vážně). Vážné bylo bezpochyby jeho uhranutí Dreyerem, doložené už od dob jeho studií na filmové škole, které se ve svých důsledcích navlas podobá zkušenosti, kterou udělal na jiné filmové škole, v Římě, už v polovině padesátých let průkopník strukturálního filmu Peter Kubelka (jeho vzpomínku uveřejnujeme u filmu Den hněvu). Z jedenácti filmů naší velké dreyerovské retrospektivy (1999) se vracíme k šesti dlouhým a jednomu krátkému. Děje se tak zčásti "na objednávku", zčásti pro nové členy a zčásti pro ty, které postihla stejná passion, jako výše jmenované filmaře. Zaujetí pro dílo, z větší části natočené ještě před příchodem zvukového filmu, pro snímky, z nichž je cítit rezolutní autorská představa...a přitom zvláštně "nejisté". Ne-časová záhada v bílé.


"Narozen 1889 jako dítě švédské matky, která brzy nato zemřela. Adoptován dánskou rodinou Dreyerů, která mi bezustání připomínala, že mám být vděčný za jídlo, které mi dávali a že v podstatě nemám na nic nárok, protože moje matka je připravila smrtí, kterou si přivodila, o veškeré splátky."

Carl Theodor Dreyer

Okolnosti svého narození vypátral Dreyer, když mu bylo osmnáct let. "Když Josefinu Nilssonovou, Dreyerovu matku, její zaměstnavatel přivedl do jiného stavu, poslala jí jeho rodina ze Švédska do Kodaně, aby tam porodila dítě, Carla Theodora, potajmu. Prvních osmnáct měsíců života strávil v různých domovech, poté byl adoptován. Matka mezitím opět otěhotněla. Když ji její milenec nechal napospas osudu, pokusila se Josefina o potrat - vdechováním síry, seškrábané ze zápalek. Dávka byla ale příliš silná, žena zemřela za velkého utrpení. Tělo bylo posláno do Stockholmu ke studijím účelům, lékaři ho po dva měsíce pitvali a katalogizovali, aby konstatovali, co každý věděl: smrt otravou. Samozřejmě, dohady o vzájemných vazbách díla a biografie jsou přinejlepším spekulativní. A přesto: téměř vždy tvoří ženské postavy citové (a estetické) centrum Dreyerových filmů. Málokterý režisér popisoval tak často a s takovým soucítěním trpitelskou cestu žen, jež se staly obětmi patriarchálních představ o pořádku."

Hans Schmid

Dreyer prošel /ve Slově/ různými stádii, od přílišné jistoty víry, přes šílenou jistotu mystika, nejistotu estéta - až k obyčejné víře toho, kdo volí volbu (a navrací svět a život).

Gilles Deleuze

Podrobný seznam internetových odkazů na Dreyera a další režiséry: http://www.sensesofcinema.com/contents/directors