EJZENŠTEJN SERGEJ MICHAJLOVIČ /SSSR/ Nar. 23. 1. 1898, Riga, zemřel 10. 2. 1948, Moskva. Syn městského inženýra z Rigy. Tam vystudoval střední školu a poté odešel do Petrohradu na Vysokou školu technickou (obor architektury). Živý zájem o divadlo ho přivedl za občanské války, kdy se postavil na stranu revolučního proletariátu, do agitačních oddílů Rudé armády, kde působil jako navrhovatel plakátů a režisér agitek. 1920 přišel do Moskvy, kde byl stržen revolučním kvasem, jímž byl naplněn život umělců. Jako výtvarník a později jako režisér spolupracoval s První dělnickou scénou sdružení Proletkultu. Od počátku byl silně ovlivněn formálně průbojnými proudy revolučních umělců ze skupiny Lefu, k níž patřili také Vladimír Majakovskij a divadelník Mejerchold. Na scéně tzv. Ústřední arény Proletkultu byl výtvarníkem u inscenací Londonova "Mexikánce", Andrejevova "Krále hladu" a Shakespearova "Macbetha". 1923 inscenoval Ostrovského hru "I chytrák se spálí", pro níž natočil krátkou filmovou vložku Pochiščenije dněvnika Glumova (Dobrý kůň nikdy neklopýtne). Zde poprvé uplatnil v praxi svou teorii "montáže atrakcionú", která byla předmětem živých polemik v raném období formování názorů sovětských umělců. V témže roce upravil pro uvedenÍ v sovětských kinech německý film Fritze Langa "Doktor Mabuse, dobrodruh", 1924/25 natočil pro leningradskou výrobnu Goskino s kolektivem Členů divadelní skupiny Proletkultu svůj první dlouhý film Stačka (Stávka), těžící námětově z historie dělnického hnutí, ale ve zpracování silně poplatný lefovským tezím. Na natáčení se podíleli jeho pozdější spolupracovníci kameraman filmové kroniky Eduard Tissé a asistent režie, herec Grigorij Alexandrov. 1925 přípravy k natáčení filmu z občanské války podle Babelovy knihy "Rudá jízda". Na výzvu ÚV VKS(b) však začal připravovat k nastávajícím oslavám dvacátého výročí revoluce z roku 1905 film, z jehož původní rozsáhlé koncepce byla realizována jen část, líčící historii vzpoury námořníků z paluby křižníku oděsského loďstva Křižník Potěmkin (Broněnosěc Poťomkin). Toto průkopnické dílo obrátilo pozornost celého světa k mladé revoluční sovětské kinematografii a dodnes si uhájilo, jak ukázalo hlasování kritiků a filmových historiků (Brusel 1958), první místo mezi nejlepšími filmy všech dob. Ve většině kapitalistických zemí bylo obětí hrubých cenzurních zásahů a mnohdy i zákazů. 1926 začal s přípravami na film věnovaný problémům kolektivizace a přerodu sovětské vesnice "Staroje i novoje" (Staré i nové), 1927 však tyto práce přerušil, neboť přijal, tak jako mnozí jiní sovětští umělci, úvazek přispět svým dílem k chystaným oslavám desátého výročí Velké říjnové revoluce, a natočil volně podle reportáže Američana Johna Reeda film Deset dní, které otřásly světem (Oktjabr). Film byl přijat kritikou s nadšením, ale diváky dosti rozpačitě, neboť smělé experimentování s formou bylo na úkor obsahové působivosti a srozumitelnosti. V dalších dvou letech pokračoval v práci na filmu "Staré a nové", uvedeném 1929 pod konečným názvem Generální linie (Generalnaja linija). 1928 po zprávách o vítězném nástupu zvukového filmu publikoval spolu s Pudovkinem a Alexandrovem "Manifest o zvukovém filmu", volající po umělecky uváženém a funkčně odůvodněném, nikoli jen ilustrativním užívání zvuku. 1929 odjel společně s kameramanem Tissém a Grigorijem Alexandrovem na studijní cestu na Západ, přes Berlín, PařÍž a Londýn do Spojených států. Na počátku této cesty se účastnil Mezinárodního sjezdu pokrokových filmařů na zámku La Sarraz ve Švýcarsku, kde vznikla v jeho řežii za aktivní spolupráce ostatních účastníků krátkometrážní burleska Dobyvání La Sarrazu, jejíž negativ a kopie nejsou nikde oficiálně archivovány. Na podzim téhož roku natočil Alexandrov pod Ejzenštejnovým jménem v Paříži experimentální snímek Sentimentální romance. Ejzenštejn sám odjel do Londýna, kde uspořádal pro skupinu mladých kritiků a filmařů několikaměsíční kurs filmové režie a teorie. Z filmů v Paříži připravovaných, ale nerealizovaných, uveďme adaptaci knihy reportéra Londrese o mezinárodním obchodu s ženami "Cesta do Buenos Aires" a film o životě pověstného zbrojaře Zacharova. 1930 odjel se svými přáteli do Spojených států na pozvání ředitelstvÍ hollywoodského koncernu Paramount. Z tamních nerealizovaných námětú, odmítnutých většinou z politických důvodů, uveďme satiru G. B. Shawa "Čokoládový hrdina" (Arms and Men), Zamjatinův román "My" (ohlašovaný jako "Skleněný dům"), Cendrarsův román o kalifornské zlaté horečce "Sutterovo zlato". Vinogradovovu hru o revolučním hnutí na Haiti "Černý konzul" (také "Černé veličenstvo"). Nakonec došlo k dohodě o filmové adaptaci Dreiserova sociálně kritického románu "Americká tragédie", jehož režie byla však posléze Ejzenštejnovi vzata a svěřena Josefu von Sternbergovi. 1931 přijal se svými přáteli pozvání mladých mexických umělců a přikročil k natočení rozsáhlé fresky o kulturní historii této země Que viva Mexico! Pro nedostatek peněz, trvalé neshody s úřady i s americkými finančníky, zainteresovanými spisovatelem Uptonem Sinclairem, byly práce na filmu přerušeny a dílo se ve svém původním pojetí nikdy nedostalo na plátna kin. Bez Ejzenštejnova souhlasu byl po jeho odjezdu natočený materiál zpracován a vydán hollywoodským producentem Solem Lesserem pod názvem "Nad Mexikem hřmí" (Thunder Over Mexico). V úpravě Ejzenštejnovy asistentky Marie Setonové byl o deset let později z tohoto materiálu zpracován středometrážní dokumentárnÍ film "Čas na slunci" (A Time in the Sun). Po roce 1933, kdy se vrátil Ejzenštejn do Moskvy, ztroskotaly všechny jeho pokusy dostat se k svému mexickému materiálu a teprve po více než 25 letech, dávno po jeho smrti, se podařilo jeho americkému žáku Jay Leydovi alespoň archívně zpracovat to, co z mnoha tisíců natočených metrů ještě zbylo. Ejzenštejn se doma snažil seznámit s rychle se měnící tváří sovětské skutečnosti a vyvodit z toho důsledky pro svou další filmovou práci. Po řadě námětů, od jejichž realizace byl nucen vždy záhy odstoupit (film o historii Moskvy, o životě švédského spekulanta - pověstného "krále zápalek" Ivara Kreugera, o krásách Sovětského svazu), přikročll 1934 k natáčení filmu Běžin luh (Běžin lug) podle jedné Turgeněvovy povídky ze sbírky "Lovcovy zápisky". Po dokončení byl však tento film na oficiálních úředních místech i v tisku podroben ostré kritice a jako ideově závadný, odporující obsahem i zpracováním mechanickému výkladu zásad socialistického realismu, zakázán pro veřejné uvedenÍ a není zachován ani v negativu ani v kopii. 1935-37 věnoval mnoho času a energie pedagogické činnosti na Vysoké filmové škole (VGIK) a současné pracoval na dalších námětech filmů ze života příslušníků mladších ročníkú Rudé armády podle původní filmové povídky dramatika Višněvského, na námětu ze španělské občanské války a na dokumentárním filmu "My, ruští lidé", k jejichž realizaci však nikdy nedošlo. 1938 přikročil k natáčení velkého historického obrazu ze 13. století Alexandr Něvský (Alexander Něvskij), nabádajícího k větší ostražitosti před znovu posíleným německým militarismem. 1939-41 další nerealizované plány, jako obraz z bojů proti interventům z let občanské války "Perekopská šíje" podle Fadějeva, a dokument s hraným rámcovým dějem o stavbě Fergánského průplavu ve Střední Asii. Vedle rozsáhlé činnosti publicistické také jevištní režie Wagnerovy opery "Valkýra" v Moskvě. 1941 po přepadení Sovětského svazu nacisty přerušuje práci na velkém střihovém filmu, varujícím před nebezpečím fašismu a soustřeďuje se na nový závažný úkol, vytvoření monumentální fresky z 16. století Ivan Hrozný (Ivan Groznyj); film byl z velké části natočen v průběhu válečných let ve studiÍch v Alma-Atě, kam byl v době ohrožení Moskvy evakuován Mosfilm. Premiéra první části byla v prosinci 1944. Druhý díl, komponovaný zčásti v barvách, byl dokončen v r. 1947, avšak na přímý zásah Stalina byl podroben ostré kritice a dostal se do kin teprve v r. 1958, kdy byl poprvé veřejně předveden na Světové výstavě v Bruselu. Ejzenštejn se věnoval až do své předčasné smrti dále úkolům vychovatelským a jako filmový teoretik zanechal mnoho nepublikovaných úvah, statí a náčrtů, v nichž se zabýval nejen problémy filmovými, ale i otázkami výtvarnictví, divadla a hudby. V USA vyšly ještě za jeho života jím sestavené a autorizované sbírky statí "Film Sense" a "Film Form" v překladu a konečné redakci Jay Leydy. 1952 vyšel v Londýně obsáhlý životopis "S. M. Eisenstein" od jeho bývalé žačky Marie Setonové. 1956 vydal knižně rozbor Ejzenštejnova díla profesor pařížské filmové školy IDHEC Jean Mitry. 1957 sestavil sovětský kritik a teoretik Rostislav Jureněv sborník Ejzenštejnových statí, a týž sborník, doplněný zasvěcenou studií Lubomíra Linharta o Ejzenštejnově osobě a díle, vyšel 1959 v překladu Jiřího Taufera pod názvem "Ejzenštejn kamerou, tužkou a perem". Rostislav Jureněv a V. Katanjan uspořádali 1958 středometrážní filmový medailón "Sergej Ejzenštejn". 1961 byl vydán v Moskvě soubor Ejzenštejnových kreseb a divadelních a filmových náčrtů pod názvem "Risunki". 1962 vyšel v Bratislavě překlad Ejzenštejnových vzpomínek "Stranici žizni" pod slovenským názvem "Scénář mojho života" s doslovem Emila Lehuty. 1966 vyšla původní práce Jaroslava Bočka "Návrat k Ejzenštejnovi" s osobitým pohledem českého filmového estetika na Ejzenštejnovo dílo. 1964 byl vydán péčí Sergeje Jutkeviče a Nauma Klejmara třicetiminutový dokument užívající statických fotografií z filmu "Běžin luh" a evokující zamýšlenou atmosféru Ejzenštejnova díla". Kromě toho vyšlo v Moskvě již několik svazků Ejzenštejnových statí a studií v souborném vydání, z jeho dodnes ještě zcela neutříděné pozůstalosti.

in: Jaroslav Brož, Myrtil Frída: 666 profilů zahraničních režisérů (A-Z), Československý filmový ústav, Praha 1977