FELLINI FEDERICO /I/ Nar. 20. 1. 1920, Rimini, jako syn lázeňského hoteliéra. 1937 odešel do Florencie a odtud pak do Říma, kde se živil jako kreslíř vtipů pro populární časopisy. Od 1940 měl možnost pracovat jako gagman i ve filmu, nejprve u veseloher komika Macaria, natáčených režisérem Mariem Mattolim, pak jako spoluscenárista filmů s Aldo Fabrizim, s jehož souborem jezdil jako konferenciér a textař i na zájezdy na venkov. Spolupracoval dále i s redakcemi humoristických časopisů. Od r. 1944 pracoval s Robertem Rossellinim jako scenárista a asistent režie při realizaci filmů "Řím otevřené městó', "Paisa", "Zázrak", "František z Assisi" a naposledy "Evropa 51". Scenáristicky se podílel i na filmech Alberta Lattuady "Zločin Giovanniho Episcopa", "Bez soucitu" a "Mlýn na Pádu". Od roku 1948 byl asistentem režiséra Pietra Germiho u filmů "Jménem zákoná", "Cesta naděje", "Město se brání" a "Zbojník z Tacca del Lupo". 1950 mu Lattuada svěřil spolurežii filmu Luci del varieta (Světla varieté) ze zákulisí provinčních operetnich scén. 1952 vytvořil svůj první samostatně režírovaný film Bílý šejk (Lo sceicco bianco), satiru na falešnou romantiku, šířenou populárními ženskými týdeníky, s Albertem Sordim. 1953 natočil pro povídkový film Cesara Zavattiniho Láska ve městě (Amore in citta) epizodu "Sňatková kancelář", hranou jako všechny ostatní neprofesionálními herci. V témže roce vytvořil film I Vitelloni (Darmošlapové), v němž, jak sám prohlásil, zobrazil kus vlastního mládí, prožitého ve společnosti synů zámožných místních občanů v posezónních měsících lázeňského městečka. 1954 Silnice (La strada), příběh dvojice potulných artistů, líčený s poetickou melancholií jejich bezvýhledného, bídou a strádáním poznamenaného života, s americkým hercem Anthonym Quinnem a Felliniho ženou Giuliettou Masinovou; film byl oceněn Hlavní cenou na festivalu v Benátkách. 1955 se zahleděl se satirickým přídechem na lehkovážný život drobných podvodníků, těžících z důvěřivosti prostých lidí k reprezentantům církve, ve filmu Podvodník (II bidone), v němž hlavní roli sehrál jiný výrazný americký herec Broderick Crawford. 1956 osudy římské prostitutky Cabiriiny noci (Le notti di Cabiria), s dalším velkým výkonem Masinové. 1957 pro ni napsal scénář k filmu režiséra Eduarda De Filippa "Fortunella". 1960 Sladký život (La dolce vita), široce pojatá freska zahálčivého a bezcílného života římských boháčů, s Marcellem Mastroiannim v roli novináře a s Anouk Aiméeovou, Anitou Ekbergovou a Nadiou Grayovou v úlohách reprezentantek světa buržoazie; film získal Velkou cenu na festivalu v Cannes. 1961 natočil pro povídkový film Boccaccio 70 epizodu "Pokušeni doktora Antonia" s Peppinem De Filippem a Ekbergovou. 1962 se vyrovnal jako filmař se světem, jehož se stal sám svým způsobem představitelem i obětí, v poetické komedii 8 1/2 (Otto e mezzo) s Mastroiannim v roli filmového režiséra, žijícího na rozhraní snových představ i střízlivé reality; film získal Velkou cenu na festivalu v Moskvě. 1965 realizoval další filozofickou úvahu o smyslu života, promítnutou do osudů ženy, usilující marně o probuzení ochabufících citů svého muže Giulieta a duchové (Giulietta degli spiriti) s titulní rolí napsanou opět pro Masinovou a se Sandrou Milovou, Sylvou Koscinovou a Valentinou Cortesovou v dalších rolích. 1966 připravoval kriminální vědeckofantastickou komedii Il viaggio di G. Mastorna (Cesta G. Mastorna) s Mastroiannim, jejíž natáčení odložil. Koncem 1967 natočil poslední ze tří epizod (první dvě Louis Malle a Roger Vadim) filmu Trois histoires extraordinaires - Tre passi nell delirio (Tři podivuhodné příběhy) podle povídek Edgara A. Poa, nazvanou "Tobby Dammit" s Terencem Stampem. 1969 vytvořil na motivy Petroniova Satyriconu velmi osobitě pojatou antickou paralelu k svému "Sladkému životů'. O filmování "Satyriconu" natočil americký novinář Gideon Bachman televizní dokument, nazvaný "Ciao, Federico!" (Buď zdráv, Federico!). 1970 ho přivedla jeho stará láska k cirkusům a artistům k melancholickému zamyšlení nad soumrakem cirkusů a klaunského umění ve filmu Klauni (I Clowns), natočeném v produkci italské televize RAJ, distribuovaném však i v kinech, 1972 evokoval s velkou dávkou fantazie a poezie historii i současnost italského hlavního města Roma, a 1974 vytvořil protějšek tohoto díla ve filmu Amarcord, kde s hořkou ironií zaznamenává vzpomínky z vlastního mládí, prožitého na menším italském městě za fašismu. 1975-76 se vrátil k tématu o životě klasické postavy milovníka Casanova, s Donaldem Sutherlandem.

in: Jaroslav Brož, Myrtil Frída: 666 profilů zahraničních režisérů (A-Z), Československý filmový ústav, Praha 1977