KAZAN ELIA (vl. jménem Kazanjoglou) /USA/ Nar. 7. 9. 1909, Istanbul. Po rodičích řeckého původu. V mládí se dostal do Spojených států, kde po dokončení univerzitních studií vystupoval v menších rolích na newyorských scénách. V letech 1935-41 byl hercem v Group Theatre v New Yorku. Od 1941-44 působil jako režisér na Broadwayi, kde inscenoval mj. Molnárův "Liliom". Werfelova "Jakobowského a plukovníka" a komedii Thorntona Wildera "Jen o chlup". V téže době navázal i první styk s Hollywoodem a hrál ve třech dnes již bezvýznamných filmech. 1944 režíroval svůj první film, sociální drama z newyorské čtvrti chudiny A Tree Grows in Brooklyn (V Brooklynu roste strom) podle románu Betty Smithové, 1946 Bumerang (Boomerang) s kritickým pohledem na americkou justici, 1974 příběh o rodině osídlenců amerického Západu Sea of Grass (Moře trávy) a dramatický příběh odsuzující rasovou nesnášenlivost Gentleman's Agreement (Dohoda mezi gentlemany). V témže roce založil v New Yorku s hercem Lee Strasbergem hereckou školu Actors' Studio, kde působil do r. 1964 jako vychovatel hereckých kádrů. 1949 natočil příběh míšenky Pinky o rasismu na americkém Jihu, 1950 režíroval Panic in the Streets (Panika v ulicích), kriminální drama o pátrání po muži šířícím morovou nákazu, 1951 psychopatologické drama A Streetcar Named Desire podle hry Tennesseeho Williamse "Tramvaj do stanice Touha" s Vivien Leighovou a jeho žákem z Actors' Studia Marlonem Brandem, 1952 příběh z mexické revoluce Viva Zapata! opět s Brandem, 1953 politický film Man on the Tightrope (Muž na laně) o cirkusu, který uprchne z Československa do západního Německa, 1954 On the Waterfront (V přístavu) podle Budda Schulberga, obraz poměrů v newyorském přístavišti, odsuzující gangsterské metody odborářských "bosů", vedoucí k diskreditování celého odborářského hnutí, znovu s Brandem. 1955 Na východ od ráje (East of Eden) podle románu Johna Steinbecka s jiným svým žákem Jamesem Deanem, 1956 Baby Doll opět podle Tennesseeho Williamse, z prostředí amerického Jihu, s Carroll Bakerovou, 1957 Face in the Crowd (Tvář v davu), satirický pohled na zákulisí americké komerční televize, opět podle Schulberga, 1960 Divoká řeka (Wild River), drama rodiny venkovských osadníků, kteří se nechtějí vzdát svého pozemku určeného k zatopení při stavbě údolní přehrady, 1961 Třpyt v trávě (Splendor in the Grass) podle původního filmového námětu dramatika Williama Ingeho, s mistrovsky vykreslenou atmosférou amerického venkovského města z dvacátých let, s Natalií Woodovou. 1963 natočil z větší části v tureckých exteriérech víceméně autobiografický příběh Ameriko, Ameriko (America, America) o osudech řecké rodiny, jejíž nejmladší člen unikne turecké perzekuci a emigruje do Spojených států, kde se seznamuje s americkou skutečností. 1964 převzal umělecké vedení první repertoární newyorské činoherní scény v Lincoln Centru, této funkce se po roce pro neshody v názorech na pracovní metody vzdal. 1967 po dvouletém životě na americkém venkově vydal román z prostředí reklamních manažerů Tichá dohoda (The Arrangement), který se hned ocitl v čele knižních bestsellerů a podle něhož vytvořil 1969 i film s Kirkem Douglasem a Faye Dunawayovou. 1970 natočila jeho žena, herečka Barbara Lodenová, sociální drama "Wanda" o dělnické ženě, která se snaží uniknout bídě hornického kraje Pennsylvanie, v němž sama sehrála titulní roli. 1971 natočil za vlastní peníze na l6mm film Hosté (The Visitors) podle pův. námětu svého syna Chrise, v němž se odráží tísnivý vliv vleklé vietnamské války na život Američanů. 1972 vydal svůj další román "The Assassins" (Vrahové) a o filmování ztratil bezprostřední zájem. Teprve 1975 natočil filmovou verzi románu Scotta Fítzgeralda The Last Tycoon (Poslední magnát) z hollywoodského prostředí pozdních dvacátých let, s Robertem de Niro, Jeanne Moreauovou a Robertem Mitchumem.

in: Jaroslav Brož, Myrtil Frída: 666 profilů zahraničních režisérů (A-Z), Československý filmový ústav, Praha 1977

"Chce malovat především to, co je organické, biologické, tělesné (proto všichni ti Kalibáni). Vychází z toho nebo to vypátrá za zvyky a konvencemi. Dále kreslí konflikty mezi nimi a konfrontaci mrtvého s živým či toho, co se rodí, s tím, co umírá. (...) Co se v jeho první fázi, ve filmech na zakázku, ještě drželo a dýchalo pod obalem, je v posledních letech bezprostředním syžetem jeho tvorby. Kinematografie tu tedy znamená: trvalost a pohyblivost, takzvanou věčnost a špatně pojištěný okamžik, to, co ztrácíme, a to, co vyhráváme, abychom to opět ztratili. A na konci účtu ... ani konec, ani zúčtování. Jak se říká, život, ani doopravdy dobrý, ani doopravdy špatný - žitý."

Jacques Rivette

Snad žádný jiný filmový tvůrce neobsáhl obšírněji a výstižněji "americkou zkušenost" minulého století - a to jak svým dílem, tak i vlastními životními osudy - než Elia Kazan. Jako přistěhovalec řeckého původu z tureckého Istanbulu prošel proslulým tavicím kotlem a stal se prominentním Američanem. Od programově levicového smýšlení, motivovaného pocity hněvu druhořadého občana a vzdorem mladistvé rebelie vůči společenským rozporům vyhroceným velkou hospodářskou krizí, dospěl k postoji pragmaticky individualistického liberála. Po učňovských letech s progresivní divadelní skupinou Group Theatre vedenou dramatikem Cliffordem Odetsem se stal počátkem 40. let díky své mimořádné vnímavosti originálním interpretem proměn amerického divadla, jak je přinášely především dramata Thorontona Wildera, Tennessee Williamse a Arthura Millera. Největší úspěch měl Kazan s Wilderovou hrou Jen o chlup, ta jej proslavila, posléze pak s Williamsovou Tramvají do stanice Touha, pro níž byl nazván "zázračným mužem" Broadwaye, a Millerovým proslulým dramatem Smrt obchodního cestujícího, které se v celé plejádě jím inscenovaných her stalo jeho nejoblíbenějším. V období vrcholu své divadelní činnosti přistoupil Kazan rovněž k filmové režii. Prostřednictvím snímků V Brooklynu roste strom, Bumerang a Moře trávy se seznamoval s nástroji filmového vyjadřovaní, nicméně i zde, stejně jako ve svých následujících filmech jako byla např. Dohoda mezi gentlemany, Pinky, Panika v ulicích, Tramvaj do stanice Touha, Viva Zapata! a V přístavu se představil jako filmový tvůrce intenzivních dramatických konfliktů, palčivých mezilidských střetů a společensko kritických témat (např. antisemitismus či rasismus), jež byly součástí společenské reality USA v období po 2. světové válce. Oproti dřívější převládající tendenci v americké kinematografii Kazanovy filmy dávaly vyznít konfliktům v plné jejich autenticitě, čímž mnohdy otřásaly dosavadními společenskými tabu, jak např. učinila Tramvaj do stanice Touha otevřeně pojednanou sexualitou. Součástí Kazanova stylu - jak divadelního, tak i filmového - jsou intenzivní herecké výkony. Jako jeden z původních zakladatelů proslulého Actors Studia vyznával nutnost osobního prožitku role (nikoli jen předstírání) na základě rozboru psychologie postavy. Díky této metodě se pod jeho vedením stal Marlon Brando a posléze James Dean pro mladé generace předmětem kultovního uctívání.

Zatímco filmy Muž na laně, Tvář v davu a Divoká řeka stále ještě kladou důraz na výrazné společenské či politické téma, tituly jako Na východ od ráje, Třpyt v trávě, Ameriko, Ameriko… a Tichá dohoda přivedly Kazana k tématice generačních rozporů, proměn vztahů v rámci americké rodiny a v neposlední řadě se pro něj staly i příležitostí k sebenáhledu své vlastní osobnosti. Potřeba niterně autorského rozkrývání jej stále více odváděla od filmové činnosti k literární práci, jejímž výsledkem byly silně autobiografické knihy Ameriko, Ameriko…, Tichá dohoda (ty se ještě staly náměty jeho filmů - naplňoval kritéria tzv. autorské teorie a stal se tak jedním z předních představitelů tohoto kritického směru v americké kinematografii) a Anatolian. Přirozeným závěrem této literární tvorby pak byl jeho vlastní životopis Elia Kazan: Život.

Soukromý i profesní život Elia Kazana silně ovlivnila jeho výrazně rozporuplná bytost a mimořádně silná motivace uspět. K nejtemnějším momentům jeho života patří role svědka ve vyšetřováních kongresového Výboru pro neamerickou činnost, kdy se přihlásil ke svému někdejšímu členství v komunistické straně (názorově se s ní po třech letech rozešel) a jmenoval několik svých kolegů. Naopak vrcholné okamžiky jeho kariéry představuje Oscar za filmy Dohoda mezi gentlemany a V přístavu, stejně jako zvláštní cena benátského festivalu za filmy Tramvaj do stanice Touha a Panika v ulicích, či čestné doktoráty Williamsovy univerzity, Carnegieho Institutu technologií a Univerzity Wesley. Celoživotní dílo Elii Kazana ocenila americká Akademie filmových umění a věd zvláštním Oscarem v roce 1999.