MIZOGUČI KENDŽI /J/ Nar. 16.5. 1898, Tokio, zemřel 24. 8. 1956, tamtéž. Studoval výtvarné umění a chtěl se věnovat malířství. Záhy odešel z moderního Tokia do starobylého Kobe, kde uprostřed historických památek působil jako novinový kreslíř. Od 1922 se věnoval filmové režii. Hned od počátku zaujal výjimečné postavení. Byl silné ovlivněn západní kulturou a civilizací a většina filmů z raného údobí jeho tvorby byla poplatná cizím autorům. Zfilmoval romantické příběhy "lupiče-gentlernana" Arsene Lupina Rupimono francouzského autora Maurice Leblanca (1922), pak O'Neilluvu hru "Anna Christie" pod názvem Kiri no minato (Přístav v mlze) a Galswurthyho román "Bílá lilie" Širagiku wa nagaku (1925) a pod vlivem německého filmového expresionismu natočil podle německé literární předlohy film Či to rei (Krov a duše). Jako na mnoho jiných japonských umělců působila i na něho v druhé polovině dvacátých let díla sovětských filmových klasiků, což bylo patrné na filmu z proletářského prostředí Tokai kokjogaku (Symfonie metropole, 1929) podle povídek levicového spisovatele Kataoka Teppei. V témže roce natočil jeden ze svých nejúspěšnějších němých filmů, román gejši Tokjo košin kjoku (Tokio vykročilo), opět s kritickým pohledem na společnost. Vzhledem k cenzurním potížím, které měly oba filmy, se pak věnoval dobovým námětům. První zvukový film Furusato (Rodná země) z r. 1930 byl podle tehdejší módy románem mladého zpěváka. Z řady filmů z třicátých let uveďme adaptaci Maupassantovy povídky "Kulička" (zfilmované ve stejné době v SSSR Abramem Roomem) z r. 1934 pod názvem Maria no ojuki. 1936 natočil dva nejvýznamnější filmy své tvorby z tohoto období Naniwa eredži (Osacká elegie), realistické drama děvčete, zneužitého nadřízeným, a Gion šimai (Sestry z Gionu), o konfliktu dvou sester rozdílného povahového založení. S blížící se válkou, kdy byli umělci stále více omezováni pří volbě námětů, věnoval hlavní zájem historickým tématům a zvláště historii divadla kabuki. 1939 natočil tragické drama lásky herce Zangiku monogatari (Příběh poslední chryzantémy), 1940 osud herečky Naniwa onna (Žena z Osaky) a v témže roce další herecké drama Geido ičidai otoko (Život herce). V době, kdy Japonsko vstoupilo do války, natáčel historický film Genroku Čušingura (Čušingura v údobí Genroku) oslavující růst japonské moci v dávné minulosti. Po válce pracoval krátkou dobu ve vedení odborové organizace filmových pracovníků Ofuna, 1946 se stal předsedou Sdružení japonských filmových režisérů, kteroužto funkcí zastával až do své smrti. 1947 se vrátil k tematice z hereckého prostředí ve filmu Džoju Samako no koi (Láska herečky Sumako), 1948 natočil film o problému prostituce v poválečném Japonsku Joru no onnatači (Dívky noci), 1950 Juki fužin ezu (Obraz paní Juki), společenské drama se směle traktovanými milostnými vztahy, 1952 Saikaku ičidai onna podle stejnojmenné novely Ibara Saikaku, známé ve světě pod názvem "Život milostnice O-Haru", příběh krásné dcery zámožného kupce, která klesne až na nejnižší stupeň pouliční děvky; film byl vyznamenán Velkou cenou na festivalu v Benátkách. Tam byl 1953 vyznamenán i jeho další film Ugetsu monogatari (Povídky o bledé luně po dešti), podle názoru mnohých jeho nejlepší film vůbec, vyprávějící podle románu Akimariho Ueda nadčasovou legendu o lásce venkovana k přízraku ženy, jež ho svádí a ničí. V témže roce volná transpozice jeho filmu z poloviny třicátých let "Sestry z Gionu" pod názvem Gion bajaši (Hudba z Gionu). 1954 Sanšo daju (Kontrolor Sanšo), příběh úředníka, který marně usiluje o odstranění otroctví; jeho třetí film, vyznamenaný v Benátkách. V témže roce natočil ve stylu divadla kabuki tragický příběh ze XVI. století Ukřižovaní milenci (Čikamatsu monogatari) podle Čikamatsuova románu, 1955 Jokihi, svůj první barevný film, známý na Západě pod názvem "Císařovna Jang Kwei-fei", z čínské historie, a Šin Heike monogatari (Nové vyprávění Heike) podle historického románu Ejdži Jošikawy. 1956 vytvořil svůj poslední film Akasen čitai (Čtvrť červených světel, známý ve světě pod názvem Ulice hanby) o problému veřejných domů, natočený dokumentaristickým stylem převážně na autentických místech a uvedený s velkým úspěchem v době, kdy se projednával zákon o potírání prostituce. - Mizoguči patřil k nejváženějším japonským režisérům a vytvořil za 35 let svého působení 75 filmů.

in: Jaroslav Brož, Myrtil Frída: 666 profilů zahraničních režisérů (A-Z), Československý filmový ústav, Praha 1977