MONTEIRO JOAO CESAR /Port/ Portugalský režisér Joao César Monteiro (nar. 1939) byl vychováván v duchu liberálních ideálů. Filmové vzdělání nabyl za svého pařížského pobytu (1960) při projekcích v Cinematheque francaise, následné studium londýnské Školy filmové techniky mělo oproti tomu pouze formální charakter. Po návratu do Portugalska pracoval jako filmový kritik a v roce sesazení diktátora Salazara, 1968, debutoval jako filmový režisér dokumentárním portrétem básnířky Sophie de Mello Breynerové Andersenové, po němž následoval v roce 1971 středometrážní titul Kdo čeká na boty zesnulého, zemře bosý. Monteiro se přidává ke skupině filmařů kolem Filmového střediska a jako kritik se staví na obranu přelomového filmu Minulost a přítomnost Manoela de Oliveiry. V příštím roce se se svým obrazoboreckým dílem Sapatas do Defunto prosazuje jako "enfant terrible" portugalského filmu. Svatá rodina z roku 1973, přejmenovaná později na Fragmenty filmu za almužnu, byla blasfemická filmová báseň na motivy sv. Pavla, Bedřicha Engelse, Georgese Bataillea a Roberta Musila.

11.3.1975 došlo pod vedením generála Spínoly k nezdařenému pokusu o státní převrat. V reakci na tuto událost se portugalským komunistům a zejména jejich ultralevému křídlu podařilo dočasně obsadit nejdůležitější mocenské pozice ve státě. (Později vyšlo najevo, že Spínola svůj "reakční puč" uskutečnil nevědomky na "objednávku" komunistických provokatérů a stal se tak nechtěně nástrojem puče zleva). Portugalská společnost zažívá svou ultramarxistickou epizodu, nadšený Monteiro natáčí hysterické varování před údajně hrozící americkou intervencí (resp. vojsk NATO) pod názvem Co udělám s tímto mečem, do nějž zakomponuje úryvky svého milovaného Upíra Nosferatu F. W. Murnaua. Silné pozdně romantické vytržení zchladila studená sprcha, jak ji dobře známe odjinud: soudruzi ve vládních kruzích obviní portugalské filmaře, že se svým intelektualismem rozešli s vlastním lidem. V roce 1978 vrací Monteiro po třech letech stranickou legitimaci a utíká se v díle nazvaném Cesty do světa portugalských bájí a pohádek. Z tohoto pramene čerpal také ve svém dalším snímku Silvestre o mladičké komtese, která se vydává za chlapce, aby mohla táhnout s vojskem do války. Monteiro se v tomto ve studiu realizovaném filmu inspiroval vlámským a italským malířstvím 15. století a poprvé se naplno oddal kultu krásy, jemuž zůstal věrný dodnes. Dalším dílem na motivy lidových bajek byla televizní Láska tří granátových jablek (1979). Film Na hladině moře z roku 1986 evokoval čirou záři světla Piera della Francesky a ve Vzpomínkách na žlutý dům z roku 1989 se apokalyptickým glosátorem novodobého Portugalska stal poprvé Monteirův "dvojník" Jan z Boha. V roce 1992 vzniklo kontroverzní Poslední potopení.

Na objevení božského ateisty (v Bunuelově duchu, samozřejmě) v zahraničí má hlavní zásluhu benátské Bienále. Silvestre byl 1982 režisérovým prvním snímkem vybraným do festivalové soutěže, Vzpomínky na žlutý dům zde v roce 1989 získaly Stříbrného lva a zatím nejvyšší trofej, Velkou zvláštní cenu poroty, obdržela v roce 1995 Božská komedie. Od té doby natočil Monteiro tři další filmy. Absurdně-nostalgická Pánev J.W. (1996) se promítala (za nulového zájmu českých filmových publicistů) na dvou tuzemských filmových festivalech. Božské zásnuby (1998), volné pokračování Božské komedie, jsou především díky své oslnivé výtvarné kráse kontrastující s nevázanou surreálnou komikou Monteirovým zatím asi nejlepším filmem vůbec. Zato zatím poslední, v Benátkách roku 2000 uvedená Blanche Neige, je podle všeho jedním z režisérových největších "úletů". Převážnou část filmu naslouchá divák textům Roberta Walsera v portugalštině - zatímco plátno zůstává černé.