RENOIR JEAN /F/ Nar. 15.9.1894, Paříž. Druhorozený ze tří synů slavného malíře-impresionisty Augusta Renoira (nejstarší Pierre, který zemřel 1952, byl předním divadelním a filmovým hercem, nejmladší Claude, kterého nezaměňujme se synem Pierra téhož jména, známým kameramanem, pracoval ve filmu jako vedoucí produkce). Za války byl Jean Renoir nejprve u jízdy, později po zranění jako pozorovatel u letectva. 1919, po smrti svého otce, se oženil s jeho modelkou Catherine Hesslingovou, která pak sehrála v několika jeho němých filmech hlavní role. Zprvu se věnoval výtvarnictví v keramickém oboru, avšak jeho zájem o film ho přivedl 1924 do řad pařížských filmových avantgardistů. V témže roce vytvořil své první filmy Une vie sans Joie (Život bez radosti) a La Fille de l'eau (Děvče od vody). 1926 odjel do Berlína, kde natočil v expresionistickém stylu, podtrženém i hrou Hesslingové, Zolovu Nanu, 1927 režíroval opět v Paříži středometrážní burlesku Charleston a příběh z ruských emigrantských kruhů Marquitta, 1928 středometrážní expresionisticky traktovanou pohádku Hanse Christiana Andersena Děvčátko se sirkami (La Petite marchande d'allumettes), a rozpustilý vaudeville Tire au flanc (Ulejvák), 1929 komerční film Le Tournoi (Turnaj), dále k stému výročí francouzského Alžírska Láska v poušti (Le Bled), prostoduchý příběh ve fairbanksovských tradicích. Pak umožnil brazilskému architektovi Albertu Cavalcantimu realizaci dvou krátkých avantgardních snímků "Červená Karkulka" a "Malá Lili", v nichž v obou sám také hrál. 1931 si vyzkoušel techniku zvukového filmu ve veselohře On purge Bébé (Projímadlo pro naše dítě). V témže roce natočil psychologické drama La Chienne (Fena), s Michelem Simonem v roli úredníčka, zničeného morálně i lidsky bezcitnou ženou, 1932 kriminální drama plné poetické mystičnosti La Nuit du carrefour (Noc na křižovatce) podle Simenonova románu, a příběh tuláka Boudu sauvé des eaux (Boudu z vody vytažený), psaný přímo pro Simona, 1933 komedii Chotard et Cie., 1934 adaptaci Flaubertova románu Paní Bovaryová (Madame Bovary), a dramatický příběh dělníka z jihofrancouzských kamenolomů Toni, Jeden z mála francouzských filmů situovaných do proletářského prostředí. 1935 natočil ve scenáristické spolupráci s Jacquesem Prévertem kriminální drama Le Crime de Monsieur Lange (Zločin pana Langa), 1936 propagační předvolební snímek pro agitprop komunistické strany Francie La Vie est a nous (Život patří nám) na námět Vaillant-Couturiera. V témže roce režíroval filmový přepis Maupassantovy novely Une partie de campagne (Výlet do přírody), z nedostatku finančních prostředků nedokončený a vydaný jako torzo v autorizované úpravě jeho asistenta Jacquesa Beckera až 1946. V druhé polovině 1936 adaptoval divadelní hru Maxima Gorkého Na dně (Les Bas-fonds), přenesenou do současného francouzského prostředí, 1937 natočil mistrovské dílo Velká iluze (La Grande illusion) z prostředí německého zajateckého tábora v první světové válce, vyznívající jako protest proti nesmyslnosti války, s Jeanem Gabinem a Erichem von Stroheimem, a v témže roce vytvořil k stopadesátému výročí dobytí Bastilly historickou fresku o Velké francouzské revoluci Marseillaisa, vyrobenou za finanční podpory francouzských odborů. 1938 natočil volnou adaptaci románu Emila Zoly Člověk bestie (La Béteil humaine), 1939 podle vlastního námětu komedii Pravidla hry (La Regle du jeu), jejíž hořká ironie s anarchistickými sklony byla namířena proti zahálčivému životu "horních deseti tisíc". Po vypuknutí války odjel do Říma, kde ve spolupráci s Luchinem Viscontim připravil adaptaci hry Victoriena Sardoua "Tosca", po vstupu Itálie do války předal režii svému asistentovi Carlu Kochovi a vrátil se do Paříže, kde pracoval v armádním filmu. Na podzim 1940 opustil okupovanou Francii a odjel do Hollywoodu. 1941 vytvořil první americký film Swamp Water (Bažiny), napsaný ve spolupráci s Dudleyem Nicholsem, 1943 následuje opět ve spolupráci s Nicholsem Porobená země (This Land Is Mine), vzdávající hold odboji francouzských vlastenců proti okupantům, 1944 krátkometrážní dokument Salute to France (Francii čest) pro americký Úřad válečných informací, 1945 sociální drama z prostředí dělníků bavlnářských plantáží The Southerner (Muž z jihu) za umělecké spolupráce spisovatele Williama Faulknera, 1946 kostýmní kriminálnÍ příběh The Diary ofa Chambermaid (Deník komorné), a psychopatologické drama Woman on the Beach (Žena na pláži) s Joan Bennettovou. V příštích letech připravoval filmové přepisy několika divadelních her, k jejichž realizaci však nedošlo. 1949 odjel do Indie, kde natočil za asistence Satjádžita Ráje poeticky hraný dokument The River (Řeka). 1952 režíroval v Itálii film La Carozza d'oro (Zlatý kočár) podle divadelní hry Prospera Mériméa, 1954 se vrátil do Paříže a inscenoval na letním divadelním festivalu v Aries Shakespearova "Julia Caesara". V témže roce natočil film z historie nočního života pařížského Montmartru French Cancan, uvedený Čs. teievizí jako Francouzský kankán. 1955 inscenoval na pařížském divadle svou vlastní komedii "Orvet" (Slepýš) 1956 napsal a zfilmoval místo původně zamýšleného filmu o neslavném vystoupení generála Boulangera z konce století komedii s Ingrid Bergmanovou Elene et les hommes (Elena a muži), jejíž humor byl přijat se značnými rozpaky. K tomuto filmu natočil Roland Gritti krátký dokumentární film "Album rodiny Jeana Renoira". 1957 provedl novou úpravu své "Velké iluze", doplněné scénami které předválečná cenzura zakázala, 1958 natočil pro francouzskou televizi Le Testament du Docteur Cordelier (Závěť doktora Cordeliera), zmodernizovanou verzi Stevensonova románu "Dr. Jekyll a pan Hyde", uvedenou později i v normálních programech kin, 1959 Snídani v trávě (Déjeneur sur l'herbe), pokus o poetickou komedii, vysmívající se pseudovědeckým teoriím o umělém oplodňování, proti nimž staví sílu přirozeného citu. 1960 odjel do Spojených států, kde přednášel o filmové režii na universitě v Berkeley v Kalifornii. 1962 natočil film Le Caporal Epinglé (Desátník smolař), tragikomický příběh francouzského vojáka v německém zajetí za druhé světové války, realizovaný ve vídeňských exteriérech, s Jean-Pierrem Casselem. Pak odjel znovu do Kalifornie. 1966 se vrátil do Francie, aby natočil film C'est la révolution (To je revoluce), několik epizod o drobných revoltách proti předsudkům a návykům v životě, pro který však nenalezl finančníka. Na podzim 1969 Le Petit théatre de Jean Renoir (Malé divadlo Jeana Renoira), čtyři povídky, spojené režisérovým vyprávěním. - 1974 vyšla Renoirova autobiografie "Ma vie et mes films" (Můj život a mé filmy).

in: Jaroslav Brož, Myrtil Frída: 666 profilů zahraničních režisérů (A-Z), Československý filmový ústav, Praha 1977