ROOM ABRAM (AVRAM ) MATVĚJEVIČ /SSSR/ Nar. 28.6.1894, Vilno, zemřel 27.7.1976, Moskva. Studoval v Petrohradě. Pak působil jako režisér v saratovském dětském divadle a později v divadle Rezoluce v Moskvě, kde inscenoval několik pozoruhodných představení. 1924 byl asistentem režie u filmu Č. Sabinského. "Starec Vasilij Grjaznov", pak natočil dvoudílnou komedii Što govorit "Mos", sej odgadajatě vopros (Uhodněte hned, co vypráví "Mos") o účinnosti reklamy, a v témže roce ještě čtyřdílnou agitku Goňka za samogoňkoj (Honba za pálenkou) o boji proti alkoholismu. 1926 zfilmoval povídku A.S. Novikova Záliv smrti (Buchta směrti) o člověku, který se straní politiky, ale kterého okolnosti přivedou na stranu revoluce. Pak zfilmoval povídku L. Nikulina Predatěl (Zrádce) o odhalení provokatéra, zrazujícího revoluční organizaci námořníků. 1927 režíroval svůj nejznámější film Zloděj lásky (Treťja meščanskaja), komedii o třech lidech, žijících ve stísněném moskevském bytu, známou též pod Ljubov vtrojem (Láska ve třech) a v zahraničí jako "Postel a pohovka", s Nikolajem Batalovem, Ljudmilou Semenovou a Vladimírem Fogelem. Na sklonku roku realizoval drama o morálce lidí Uchaby (Jámy); film byl přijat se značnými rozpaky a vyvolal prudké diskuse. 1929 natočil svůj další mistrovský film Lidský arzenál (Prividěnije, kotoroje ne vozvraščajetsja) o perzekuci odborářů v petrolejářském kraji Jižní Ameriky, podle románu Henriho Barbusse "Přízrak, který zmizel". Pak měl dohled nad dokumentárním zvukovým filmem Pětiletka (Plan velikich rabot) a natočil dva krátkometrážní snímky Manometr 1 a Manometr 2, líčící příhody z moskevské továrny, likvidující zržení zaviněné porušením pracovní kázně. 1936 natočil film Strogij junoša (Nesmlouvavý mladík), který byl pro přílišné formální experimentování zakázán. 1939 režíroval málo zdařilý film Eskadrilja No. 5, v němž je hrozící válka představována řadou veselých příhod, 1940 natočil film Větěr z vostoka (Vítr z východu) o sjednocení zakarpatské a sovětské Ukrajiny. 1944 zfilmoval Leonovovu divadelní hru Vpád (Našestvije) o sovětském městečku, okupovaném německým vojskem, 1946 natočil polodokumentární hraný film Synové hor (V gorach Jugoslavii) o bojích jugoslávských partyzánů proti německým vetřelcům, 1948 politický film Čestný soud (Sud česti) o sovětských učencích, bojujících za čistotu vědy, 1952 divadelní film Škola pomluv (Škola zloslovija) podle Sheridanovy komedie, v provedení hereckého souboru MCHAT. 1953 režíroval další politický film Tajemství stříbrného prášku (Serebristaja pyl) podle hry estonského dramatika Augusta Jacobsona "Šakalové", 1956 zfilmoval román B. Djagileva "Doktor Golubějev" pod názvem Serdce bjotsja vnov (Srdce znovu bije) o úsilí lékařů na záchranu života, 1957 umělecký dohled nad dobrodružným filmem pro mládež "Ve starém zámku" (Na grafskich razvalinach), režírovaným Vladimírem Skujbinem, 1965 natočil film Granátový náramek (Granatovyj braslet) podle povídky A.I. Kuprina, uvedený Čs. televizí, 1967 Opožděné květy (Cvety zapozdalyje) podle povídky A.P. Čechova, uvedené opět jen Čs. televizí. 1971 natočil film Jakov Bogomolov podle stejnojmenné hry Maxima Gorkého .

in: Jaroslav Brož, Myrtil Frída: 666 profilů zahraničních režisérů (A-Z), Československý filmový ústav, Praha 1977

A.M. Room:

"Na rozdíl od zvyklostí v zahraničí se filmy u nás točí velice dlouho. To je špatné nejen z ekonomických důvodů, ale i proto, že zbytečně dlouhé natáčení oslabuje uměleckou intenzitu. Každý film je třeba natočit jedním dechem.

Jeden známý mi vyprávěl:"Jednou jsem vešel do místnosti, kde Ejzenštejn právě stříhal Ivana Hrozného. V tu chvíli právě o čemsi přemýšlel. "Podívej se," řekl mi. "V této ruce mám Čerkasova a v druhé také. Tady - ukázal na pravou rukou - je natočeno, jak Čerkasov míří do světnice, a tady, v levé, jak Čerkasov do světnice vchází. Bylo to natočeno uvnitř té světnice. První záběr byl natočen v květnu, druhý v srpnu. V obou má Čerkasov tutéž masku, tentýž kostým, i osvětlení je stejné. Zkoušel jsem oba spojit, ale nejde to, nenaskakuje "jiskra", jak říkají elektrikáři."

"Naší největší chybou bývá, že nemáme jasnou představu o vztazích mezi epizodami a o tom, jaké místo mají ve filmu zaujímat. Jednou jsou příliš rozvláčné, jindy kvapně odbývané. Což vede k tomu, že celek je nakonec nerovnoměrný, umělecká síla oslabena, divák ztratí o film zájem.

Mozart, jak známo, jednou na otázku, jak postupuje při skládání, odpověděl: "Někdy, když v duchu vytvářím nějakou skladbu, dostávám se do stále většího zápalu, až se sám divím, že celou symfonii v jednom jediném okamžiku slyším od začátku do konce, všechno najednou! Leží přede mnou jako jablko na dlani", a pak ještě dodá: "To jsou nejštastnější okamžiky mého života."

Jak jsem se stal režisérem. "Jednou se na mne obrátil jeden redaktor, abych napsal, jak jsem se stal režisérem, a tak jsem začal vzpomínat, co mě k tomu vlastně přivedlo. Byla to sklenice vody na plátně malého kina "Illusion", které právě bylo otevřeno na hlavní třídě mého rodného města Vilniusu. Byl to jeden z prvních zázraků nového umění. Ta obyčejná sklenice vody se totiž začala proměňovat a já jsem okouzleně pozoroval, že voda v ní žije, bojuje, řádí, pletichaří. Kouzelný film ukazoval její vnitřní svět, tak, jak ho lidské oko jinak může vidět leda pod mikroskopem.

Od té chvíle, kdy jsem já, žák šesté třídy gymnázia, uviděl tu sklenici vody, až do dneška, kdy se mi začínají objevovat první šediny, podléhám kouzlu filmového umění, které má tu zázračnou schopnost ukazovat s maximální pronikavostí a citlivostí vnitřní sílu, záhadu, podstatu lidských životů, duševních pochodů i myšlenkových procesů.."