ROSSELLINI ROBERTO /I/ Nar. 8.5.1906, Řím. Již jako student na vysoké škole technické se živě zajímal o film. Pro Instituto Luce natočil 1936 krátký film Fantasia sottomarina (Podmořská fantazie), v příštím roce krátké filmy Daphne a Prélude a l'aprés-midi d'un faune, inspirované skladbou Clauda Debussyho "Faunovo odpoledne". 1938 spolupracoval na scénáři militaristického filmu Goffreda Alessandriniho "Hrdinný letec" (Luciano Sera, pilota) a režíroval krátké filmy Il tacchino prepotente (Divoký krocan) a Il ruscello di Ripasottile (Horská bystřina). Pod uměleckým vedením a ve scenáristické spolupráci s Francescem De Robertisem natočil 1941 svůj první dlouhý film Bílá loď (La nave bianca) o životě na palubě italské nemocniční lodi, 1942 již samostatně Muž s křížem (L'uomo della croce), příběh italského kněze na ruské frontě, a Un pilota ritorna (Pilot se vrací), třetí ze série militaristických filmů, realizovaný podle námětu Tita Silvia Mursina, což byl pseudonym Mussoliniho syna Vittoria, 1943 režíroval spolu s Marcellem Paglierem film Desiderio (Touha), při jehož natáčení se dostal do rozporu s fašistickým režimem a byl zbaven možnosti další práce ve filmu. (Tento snímek se dostal do kin až v r. 1946.) Za osvobozovacích bojů se aktivně účastnil antifašistických akcí a sám natočil řadu záběrů pro film Řím, otevřené město (Roma cittá aperta), realizovaný hned po osvobození města, s Annou Magnaniovou a Aldem Fabrizim. Toto dílo objevilo světu až dosud neznámé či přezírané prvky italského filmového realismu. 1946 následovalo dalšÍ průkopnické dílo italské neorealistické školy Paisa, líčící v šesti epizodách osvobozovací boje v různých krajích Itálie, pak 1947-48 L'amore (Láska), film složený ze dvou samostatných epizod, Cocteauova jevištního monologu "Lidský hlas" (La voce humana) s Magnaniovou a "II miracolo" (Zázrak) podle námětu Federica Felliniho, který si tu sám zahrál po boku Magnaniové. Další film La macchina ammazzacattivi (Stroj na zabíjení zlých) z r. 1948 se vlastně do normální komerční distribuce nikdy nedostal. Po neprávem přezíraném filmu Germania anno zero (Německo v roce nultém), natočeném rovněž 1948 v autentických exteriérech vybombardovaného Berlína, režíroval 1949 poeticky laděný příběh o Františkovi z Assisi Francesco, giullare di Dio (Framišek, prosťáček boží), 1950 Stromboli, terra di Dio (Stromboli, země boží) s Ingrid Bergmanovou, s níž se se známil za své návstěvy v Hollywoodu, kde s ní měl režírovat film, z jehož realizace však sešlo. 1952 vytvořil pátou epizodu filmu I sette peccati capitali (Sedm smrtelných hříchů), nazvanou "L'invidia" (Závist), podle povídky spisovatelky Colette "Kočka", v témže roce psychologické drama Europa '51 (Evropa 51) s Bergmanovou, s níž se krátce předtím oženil, 1953 satirickou komedii Dov'e la liberta? (Kde je svoboda?) s oblíbeným komikem Toto, dále drama o rozvratu manželství Viaggio in Italia (Cesta po Itálii) s Bergmanovou a Georgem Sandersem, a druhou epizodu filmu Siamo donne (My ženy) podle námětu Cesara Zavattiniho. Po nezdařilém epizodovém filmu Amori di mezzo secolo (Lásky z poloviny století), v němž režíroval pouze jednu epizodu - příběh lásky z válečné Neapole, zfilmoval 1954 oratorium Paula Claudela Giovanna d'Arco al rogo (Johanka na hranici) s hudbou Arthura Honeggera, a v témže roce v mnichovských ateliérech psychologické drama Angst (Strach) podle Stefana Zweiga s Bergmanovou a Mathiasem Wiemanem. 1958 natočil v Indii dokumentární film s hranými výstupy India 58 o životě indického lidu. 1959 se vrátÍI do Itálie, kde se rehabilitoval za některé nepochopené či právem odmítané filmy z předchozích let okupačním dramatem Generál della Rovere s Vittoriem De Sicou v titulní úloze. 1960 natočil příběh tří uprchlých válečných zajatců, Rusa, Angličana a Američana, skrývajících se v nacisty obsazeném italském hlavním městě Byla noc v Římě (Era notte in Roma) s hereckou účastí Sergeje Bondarčuka, 1961 satirický, s albem dobových obrazů srovnávaný film o tažení Garibaldiho za osvobození Sicílie Viva l'Italia (Ať žije Itálie!) a v podobném stylu i adaptaci Stendhalova románu Vanina Vanini se Sandrou Milovou. 1962 vytvořil podle jevištní veselohry Giuseppa Patroniho Griffiho film Anima nera (Černá duše), a měl umělecký dohled nad střihovým dokumentárním filmem Pasquala Prunase Benito Mussolini. 1963 natočil první ze čtyř epizod filmu Rogopag, nazvanou "Cudnost", příběh letušky s Rossanou Schiaffinovou. V témže roce scenáristicky upravil hru Benjamina Joppola "Karabiniéři" pro Jean-Luca Godarda. Od 1964 se věnoval výlučně práci pro televizi. Po televizním filmu L'eta del ferro (Věk železa) vytvořil pro francouzskou televizi historický obraz La Prise de pouvoir par Louis XIV (Převzetí moci Ludvíkem XIV.), 1968 opět v Itálii Gli atti degli aposteli (Činy apoštolů), 1970 po úvaze o výhledech do blízké budoucnosti Lotte per le sopravivenza (Boj za přežití) film Socrate (Sokrates), pokus o přiblížení myšlenek slavného řeckého filosofa dnešnímu divákovi. 1971 pokračoval ve svých televizních historických esejích Storia della rivoluzzione americana (Historie americké revoluce), 1972 ve Francii televizní profil filosofa Blaise Pascal, 1974 v Itálii formou hraného filmu profil někdejšího předsedy italské vlády z poválečných let Alcida De Gasperiho Anno uno (Rok jedna) s Luigim Vanucchim. 1975 v Íránu Kýros II. o zakladateli Perské říše, pak v Tunisku Messia (Mesiáš) o životě Krista.

in: Jaroslav Brož, Myrtil Frída: 666 profilů zahraničních režisérů (A-Z), Československý filmový ústav, Praha 1977