DE SICA VITTORIO /I/ Nar. 7.7.1901. Sora, zemřel 13.11.1974, Paříž. Původem ze středostavovské rodiny, těžce postižené hospodářskými důsledky první světové války. Přes Neapol a FIorencii se dostal s rodiči do Říma, kde studoval na vysoké obchodní škole. Již v mládí se zajímal o divadlo a film, a ve věku patnácti let sehrál svou první filmovou roli v "Případu Clemenceau" podle Sardoua. Od r. 1926 se objevuje ve filmu jeho jméno častěji. Sehrál řadu milovnických postav ve filmech režisérů Maria Almiranteho, Amleta Palermiho, Maria Cameriniho, Maria Mattoliho, Carla Lodovica Bragaglii a Nunzia Malasommy. Byly to většinou společenské komedie z éry tzv. "filmů bílých telefonů" a v tomto žánru debutoval i jako režisér 1940 filmy Rudé růže (Rose scarlatte), Trojka z mravů (Maddalena, zero in condotta) a 1941 Zamilovaná nevinnost (Teresa VenerdÍ). 1942 vytvořil první film s vážnou tematikou Un Garibaldino al convento (Malý garibaldovec v klášteře), kde projevil poprvé svůj blízký vztah k dětem. Vztah dospělých k dětem byl vůdčím tématem i jeho dalších filmů, vytvářených ve spolupráci se scenáristou Cesarem Zavattinim I bambini ci guardano (Děti na nás hledí - 1943), La porta del cielo (Brána k nebi - 1944) a prvního poválečného Děti ulice (Sciuscia - 1946), který ho proslavil jako režiséra i za hranicemi. Na této cestě dosáhl vrcholu snímkem Zloději kol (Ladri di biciclette - 1948), v němž působivou realistickou formou zachytil život nezaměstnaného dělníka a jeho synka v poválečném Římě; film figuroval 1958 v bruselské anketě "nejlepších filmů všech dob" na jednom z prvních míst 1950 moderní sociální pohádka Zázrak v Miláně (Miracolo a Milano) podle původního námětu Cesara Zavattiniho, 1951 tragický příběh italského penzisty Umberto D., film, který pro nesmlouvavou kritiku sociálních poměrů se stal předmětem parlamentní interpelace pravicových poslanců. 1953 pro americkou výrobnu psychologické drama dvou lidí Stazione Termini (Hlavní nádraží) s Montgomerym Cliftem a producentovou ženou Jennifer Jonesovou, 1955 epizodový film L'oro di Napoli (Zlato Neapole) podle povídek neapolského autora Giuseppa Marotta, 1956 příběh chudých snoubenců Střecha (II tetto), vyzdvihující kolektivní soudržnost prostých lidí. Po několikaleté přestávce se vrátil k režii až 1960 filmem Horalka (La Ciociara) podle Moraviova románu, líčícím tragický příběh matky a její dospívající dcery v posledních měsících války, se Sophií Lorenovou. 1961 realizoval svůj dávno připravovaný film Poslední soud (Giudizio universale) podle původniho námětu Cesara Zavattiniho, a jednu ze čtyř epizod komedie Boccaccio 70, nazvanou "Střelnice" (La riffa) s Lorenovou. 1962 zfilmoval v hamburských ateliérech Sartrovu hru "Vězňové z Altony" pod názvem I sequestrati di Altona opět s Lorenovou, Maximilianem Schellem a Fredricem Marchem, 1963 Il boom (Konjunktura), příběh člověka ženoucího se za ziskem, s Albertem Sordim, a Včera, dnes a zítra (Ieri, oggi, domani), tři příběhy ze současné Itálie o římské prostitutce, neapolské ženě nezaměstnaného a bohaté dívce z Milána, všechny s Lorenovou. 1964 Manželství po italsku (Matrimonio all' Italiana) podle divadelní hry Eduarda de Filippa "Filumena Marturano", s Lorenovou a Mastroiannim, 1965 v Paříži společenskou komedii Un Monde nouveau (Nový svět) o uvolněných mravech dnešní společnosti, opět podle Zavattiniho, 1966 rovněž v Paříži Chasse au renard (Hon na lišku) s Peterem Sellersem, a povídku "Jeden večer jako druhý" z epizodového filmu Le streghe (Čarodějky), 1967 opět v Paříži pro Američany Woman Times Seven (Sedmkrát žena) se Shirley MacLaineovou v sedmi podobách, 1968 v Římě sentimentální drama Gli amanti (Milenci) s Mastroiannim a Faye Dunawayovou, 1969 příběh neapolské dívky, která pátrá po válce v Sovětském svazu po osudu svého snoubence, jenž upadl do zajetí Slunečnice (I girasoli) s Lorenovou, Mastroiannim a Ljudmilou Saveljevovou, 1970 podle románu Giorgia Basaniho "Zahrada Finzi Continiů" Il giardino dei Finzi Contini o osudu židovské rodiny z Ferrary z doby německé okupace, a poslední ze tří epizod povídkového filmu On a ona (Le coppie), nazvaná "Lev" s Albertem Sordim a Monicou Vittiovou. 1971 natočil dlouhometrážní televizní dokument o Řádu maltézských rytířů Sovrane militare ordine di Malta, 1972 příběh mladých manželů-učitelů, toužících po dítěti Lo chiameremo Andrea (Budeme jí říkat Andrea) s Nino Manfredim a Mariangelou Melatovou, 1973 románek vdané dělnice z italského jihu, prožitý za pobytu v horském sanatoriu Krátká dovolená (Una breve vacanza) s Florindou Bolkanovou a Renato Salvatorim, 1974 Il viaggio (Cesta) podle Pirandellovy povídky o Sicilance, provdané za žárlivce, která nalezne po jeho smrti krátké štěstí s jiným mužem, s Lonenovou a Richardem Burtonem. - De Sicovo mimořádné postavení v poválečných letech jako tvůrce řady mistrovských děl italského filmového neorealismu mu nebránilo pokračovat i nadále v herecké dráze, na níž se kdysi uvedl jako úspěšný milovník. Postupem let se přehrál na charakterní a komické role, s nimiž se dovedl vždy suverénně vyrovnat, i když mnohdy šlo o filmy nehodné jeho nadání a uměleckého postavení. Z několika desítek jeho rolí připomeňme alespoň nejvýznamnější: 1939 rytíř des Grieux v Galloneho filmu "Manon Lescaut". 1952 ve Francioliniho veselohře "Dobrý den, slone", 1953 v Ophulsově "Madame de..." a v Comenciniho "Chléb, láska a fantazie", 1954 v pokračování historek o venkovském strážníkovi "Chléb, láska a žárlivost", 1955 ve Francioliniho "Římských povídkách" a v Emmerově "Manželu dvou žen", 1957 v Monicelliho filmech "Otcové a synové" a "Lékař a šarlatán", 1959 v Rosselliniho "Generálu della Rovere". - De Sicovi věnovali knižní studie dva francouzští kritici André Bazin (1953) a Henri Agel (1955).

in: Jaroslav Brož, Myrtil Frída: 666 profilů zahraničních režisérů (A-Z), Československý filmový ústav, Praha 1977