TARKOVSKIJ ANDREJ /SSSR/ Nar. 4.4.1932, Zavražje, Ivanovská oblast. Studoval orientalistiku, účastnil se několika geologických výprav na Sibiř. Koncem padesátých let vstoupil na moskevskou filmovou školu VGIK, kde studoval ve třídě profesora Michaila Romma. Svou režisérskou dráhu začal 1961 středometrážním hraným filmem Válec a housle (Katok i skripka) o příhodách malého žáka hudební školy během jediného dne. 1962 natočil významné dílo Ivanovo dětství (Ivanovo dětstvo), lyricko-poetický obraz války, jejíž krutost je viděna očima malého hrdiny příběhu; film získal pro své mimořádné hodnoty Velkou cenu na festivalu v Benátkách (ex aequo se Zurliniho "Rodinnou kronikou"). 1966 dokončil historickou fresku Andrej Rublev, zabývající se na pozadí života Ruska 15. století a osudů malíře ikon postavením umělce ve společnosti, 1971 utopistický film Solaris podle Stanislawa Lema, 1975 podle vlastního scénáře Zerkalo (Zrcadlo), inspirovaný vzpomínkami na vlastní mládí.

in: Jaroslav Brož, Myrtil Frída: 666 profilů zahraničních režisérů (A-Z), Československý filmový ústav, Praha 1977

Tarkovskij, povolání: stalker

"Byly doby, kdy bych vám mohl vyjmenovat lidi, kteří mě ovlivnili, kteří byli mými učiteli. Dnes si ale ve vědomí uchovávám pouze osoby, které jsou napůl světci a napůl blázni, které jsou tak trochu možná posedlé, ne však dáblem: tak trochu boží blázni. O Bachovi, Leonardovi, Tolstém (z těch, kteří ještě žijí, bych jmenoval Roberta Bressona) se napsalo už tisíce stran, nikomu se ale nakonec nepodařilo vysvětlit vůbec nic, nikomu se nepodařilo nalézt pravdu, dotknout se podstaty jejich tvorby. Bůh zaplať. To znovu dokazuje, že zázraky nelze vysvětlit. Zázrak, to je Bůh. Umělec nemá právo přímo odhalit svůj nepokoj, svůj zájem a přímo dát všemu průchod. Předpokládám, že víte, v čem je rozdíl v trvání zvuku mezi cemballem a současným fortepianem, kde je pedál, který prodlužuje dobu trvání zvuku. Je třeba hrát bez příkras, lhostejně, chladně. Mnozí současní a rovněž velmi známí pianisté hrají Bacha špatně, nechápou, v čem je podstata. Pokoušejí se vyjádřit svůj vztah k dílu, ale Bach to v tomto případě nepotřebuje. Jeho je třeba hrát tak řečeno lineárně, jako na počítači, nevkládat do každé noty cit, neromantizovat. Bresson snímá každý záběr tak, jak se má hrát Bach na cemballo. Ani ve velkých věcech nemá akcenty. Je to olympijské umění, je to vyšší smysl pro formu. U Bressona je vůbec všechno postaveno na milimetrech, na miligramech. Je jako lékárník. Tam jsou už analytické váhy, kde má význam každé zrníčko, které se položí na misku těchto vah. U ostatních to nemá takový význam, dá se pracovat přibližněji. To je nečiní méně talentovanými, ale musím vám říci, že génius a talent jsou pojmy zcela různé."

Andrej Tarkovskij

Deset nejlepších filmů všech dob podle Andreje Tarkovského:

  1. Deník venkovského faráře (R. Bresson)
  2. Hosté Večeře Páně (I. Bergman)
  3. Nazarín (L. Bunuel)
  4. Lesní jahody (I. Bergman)
  5. Světla velkoměsta (Ch. Chaplin)
  6. Povídky o bledé luně po dešti (K. Mizoguči)
  7. Sedm samurajů (A. Kurosawa)
  8. Persona (I. Bergman)
  9. Muška (R. Bresson)
  10. Písečná žena (H. Tešigahara)

K režisérům, kteří v jeho seznamu chybí, připsal Tarkovskij dodatečně ještě jména Michelangela Antonioniho, Jeana Viga a Carla T. Dreyera.

Odkazy: nostalghia (české stránky), nostalghia (anglické stránky)