HIROŠI TEŠIGAHARA (1927 - 2001), náležící k největším umělcům japonského filmu, jako by přestal po Písečné ženě pro českou distribuci existovat. Proč, je záhadou. Písečná žena ale zůstala dodnes pro všechny, kdo se zajímají o japonskou kulturu, magickým titulem, který už sám o sobě vyvolává nejfantastičtější představy. Ústřední podobenství je tu vyjádřeno v nezapomentutelném surreálném obrazu uvěznění v nezdolatelných, protože "tekoucích" hradbách písečných dun. Režisér divákovi přibližuje primitivní absurditu života, který kromě přežití v krajně nepříznivých podmínkách nemá žádné další cíle, aby nakonec odhalil, že přesvědčení moderního člověka o vlastní svobodě v systému prosperujícího kapitalismu je možná mnohem větším šílenstvím, bez něhož se lze nakonec docela dobře obejít.

Také u obou dalších filmů, které máme pro naše malé "rozloučení" s Hiroši Tešigaharou k dispozici (Past a Tvář toho druhého), spolupracoval na scénáři autor námětu Kobo Abe. Hudbu složil Toru Takemitsu, který zůstal režisérovi věrný až do jeho posledního filmu. (V Tváři toho druhého si kromě toho zahrál epizodní roli kuřáka v baru.). Tešigaharova pozdější, u nás už zcela neznámá tvorba, je žánrově rozmanitější, najdeme v ní příběh amerického dezertéra z Vietnamu Letní vojáci (1972), velké historické kostýmní drama z 16. století Rikyu, vyznamenané v Montrealu a v Berlíně (1989), ale také portrét španělského architekta Antonia Gaudí (1984).

Důvodem Tešigaharova světového renomé nebylo pouze jeho jedenáct filmů. Už od roku 1950, kdy vystudoval olejomalbu na Národní universitě krásných umění a hudby v Tokiu, patřil k vůdčím avantgardistům v nejrůznějších odvětvích výtvarného umění a reprezentoval svou zemi na řadě zahraničních výstav. Stejně jako Kobo Abe byl členem literární skupiny japonských surrealistů Seiki, v roce 1958 se stal ředitelem uměleckého střediska v Sogetsu a od roku 1980 zde vedl školu ikebany, umění úpravy a aranžování květin. Zakladatelem této instituce byl jeho otec, Sofu Tešigahara, o němž Hiroši natočil v roce 1953 jeden ze svých prvních dokumentárních filmů. Po řadě dalších dokumentů a experimentálních etud přešel v roce 1962 k hrané režii. O dva roky později se jeho Písečná žena stává uměleckou senzací festivalu v Cannes a získává zvláštní cenu poroty. V roce 1966 byl tentýž film nominován na Oscara. Po těžké autonehodě v roce 1970 zvolňuje Tešigahara tempo natáčení a na delší dobu odchází zcela do ústraní na malou vesnici, kde se věnuje keramice. S filmem se však definitivně rozloučí až v devadesátých letech, po dokončení Princezny Go (1992), navazující na o tři roky staršího Rikyu. Získává vysoké státní vyznamenání, řád "fialové stuhy". Svá poslední léta tráví režírováním na divadle, inscenováním velkých čajových ceremonií a pořádáním přehlídek ikebany.